Musí sní nějakým způsobem navázat docela normální hovor. Ale jak?
Vstal a šel k vyřezávané knihovně. Prohlížel si hřbety knih a vytáhl jeden svazek. Byla to dosti stará kniha od Otty Wendela a Arneho Svenssona a jmenovala se "Příručka zkoumání místa činu", vydaná roku 1949. Otočil titulní stránku a četl:
"Tato kniha vyšla v číslovaném nákladu. Tento výtisk má číslo 2080 a je určen strážmistrovi Lennartu Kollbergovi.
Účelem příručky je posloužit kriminalistům v jejich odpovědné a často obtížné práci při zkoumání místa činu.
Její obsah je důvěrné povahy. Autoři proto připomínají, že by neměla přijít do nepravých rukou."
Slova "strážmistru Lennartu Kollbergovy" tam kdysi vepsal sám.
Byla to dobrá kniha a tehdy před lety mu byla k nemalému užitku.
"Tohle je moje stará učebnice," poznamenal.
"Tak si ji vem," řekla krátce.
"Ne. Před lety jsem ji dal Äkemu."
"Hm, to jsem ráda, že není kradená."
Listoval dál a přitom přemýšlel, jak pokračovat v hovoru. Co udělat nebo říct. Tu a tam uviděl podtržená místa. Na dvou místech byly na okraji kuličkovou tužkou připsány poznámky, obě v kapitole "Vražda z vilnosti".
"Vrah z vilnosti (sadista) bývá často impotentní, a proto se dopouští násilí, aby touto abnormální cestou dosáhl pohlavního ukojení."
Někdo - zcela jistě Stenström - tuto větu podtrhl. Na okraji vedle ní udělal vykřičník a připsal tam: "nebo naopak".
Dole na téže stránce začínal odstavec slovy: "Vraždy z vilnosti se často dopouští..." V tomto odstavci skládajícím se z řady bodů Stenström podtrhl dva, a sice:
4. po sexuálním aktu, aby předešel udání
5. následkem šoku Na okraji k těmto bodům Stenström připsal:
6. aby obě odstranil, ale jde potom o vraždu z vilnosti?
"Poslyš, Äso," ozval se Kollberg.